Ve středu v noci 1.3. se z úspěšné výpravy na jihoamerický kontinent vrátila trojice českých horolezců. Aconcaguu (6.962 m n. m.), nejvyšší horu světa mimo Asii, zdolal český horolezec Roman Langr z Linhartic u Moravské Třebové. Na výpravu do Argentiny se vydal společně s Janem Rosou a Zdeňkem Coubalem na začátku února letošního roku. Po leteckém přesunu na trase Praha - Madrid - Buenos Aires skupina horolezců pokračovala čtrnáct hodin autobusem do Mendozy a poté do Punta de Vacas. Po příletu do Buenos Aires jsme zjistili, že se nám ztratila zavazadla s veškerou výbavou. To byl mazec, říká Roman Langr. Při vyřizování reklamace, která trvala tři dny, zažili až absurdní situace. Pracovnice na letišti nám například sdělila, že naše ztracená zavazadla byla lokalizována, ale že nevědí, kde jsou. Ta bezmoc je velmi nepříjemná, nicméně nakonec nás naše výstroj dostihla v Mendoze, takže jsme v expedici mohli pokračovat, teď už s úsměvem dodává Roman. Po příjezdu do Mendozy proběhla v oblasti Vallecitos třídenní aklimatizace, horolezci strávili jednu noc ve výšce 3.000 m a dvě noci ve výšce 4.500 m. Poté se už vydali do Punte de Vacas (2.600 m), odkud pokračovali s mulami tři dny do základního tábora v Plaza de Argentina (4.200 m), kde byli podrobeni lékařské kontrole. Už samotná aklimatizace je pro tělo pořádný záběr, člověk musí neustále hodně pít, vysvětluje Roman Langr. Následující noc strávili v Polacos Campo 1 ve 4.900 m a pak znovu k lékaři na prohlídku. Kontrola u doktora je důležitá, výstup bez dostatečné aklimatizace je zbytečný hazard, objasňuje Roman. Po další noci na Polacos Campo 1 následoval přesun do Polacos Campo 2 v 5.800 m, kde začalo jít do tuhého. Na hoře se ženili všichni čerti a obávaný Bílý vítr neutichal ani v noci, narážel v mohutných poryvech (přes 100 km/h) do dvojité stěny stanu a znesnadňoval horolezcům jakoukoliv činnost. Jeden ze členů expedice Jan Rosa kvůli velké zimě, prudkému větru a vyčerpání ukončil výstup a vrátil se do základního tábora v Plaza Argentina. Byl přesvědčený, že by druhou noc v této výšce a za těchto podmínek nepřežil.Následující den se Roman Langr a Zdeněk Coubal rozhodli, že se pokusí o výstup na vrchol, přestože členové ostatních expedic kvůli silnému větru sestupovali do nižších táborů. Věděli jsme, že v ten den se o výstup budeme pokoušet jenom my, dodáva Roman Langr. Po prozkoumání terénu zjistili, že výstup polskou cestou, tzv. diretttisimou, je nereálný s ohledem na velké množství sněhu a hrozící laviny. Rozhodli se proto použít tzv. falešnou polskou cestu, která se v horních partiích napojuje na klasickou výstupovou trasu. Ve tři hodiny ráno vyrazili k vrcholu. Kolem sedmé hodiny jsme se dostali do opravdového pekla, obrovské poryvy větru přehazovaly napadaný sníh, takže chvílemi nebylo vidět na krok. Představte si, že v minus 30 st. C do vás buší vichr rychlostí přes 150 km/h, takže je až minus 100 st. C. Potom je vám zima, i když jste navlečený jako sněhulák. Měl jsem na hlavě kuklu, na ní čepici, kapuci goretexové bundy a na ní ještě kapuci péřové bundy. A stejně mi byla pěkná kosa. Extrémní podmínky skrývají i jiné zákeřnosti. Ani se nechci zmiňovat o tom, jak obtížně se v těchto podmínkách chodí třeba na záchod. Pokud toto téma připadá někomu úsměvné, mně cestou na vrchol moc do smíchu nebylo. Zdeněk šel asi do 6.400 m, pak se musel kvůli hrozícím omrzlinám vrátit do Polacos Campo 2, kam dorazil asi v 10.00 hod. Roman pokračoval na vrchol sólo v extrémních klimatických podmínkách. Výstup mi ztěžovalo nebezpečí omrzlin. Vždy, když jsem přestal cítit prsty na nohou nebo na rukou, zastavil jsem a cvičil s nimi, dokud nepřišly k sobě a nezačaly mě bolet. Po sestupu jsem měl také pod prsty na nohou z neustálého cvičení pořádné mozoly. Roman byl ale dobře připraven. Chtěl jsem dokázat, že je možné těžkým podmínkám vzdorovat. úspěšnému výstupu napomohla i letošní studená česká zima, protože jsem mrazům mohl dostatečně přivyknout, říká Roman. Na vrcholu hory Aconcagua stanul kolem poledne a pobyl zde asi tři čtvrtě hodiny. Nahoře je kamenná placka, úplně vybičovaná od silného větru, nikde žádný sníh. Bohužel strašně foukalo a nešlo moc fotit ani natáčet, ale sluníčko svítilo zvesela, jakoby se nechumelilo. Tři hodiny Roman sestupoval do Polacos Campo 2, kam dorazil před čtvrtou hodinou. Těsně předtím, než chtěl Zdeněk zalarmovat záchrannou akci, pokud by se Roman neobjevil. Další den dokončili přechod do základního táboru v Plaze de Mulas (4.400 m) směrem na východ. Tím se podařil jak výstup na vrchol, tak jeho přechod ze západu na východ. Po přespání kousek pod Plaza de Mulas sestoupili do Horcones, kde sestupová cesta končí. Ve výšce se horolezci neutkali jen s nepřízní počasí, i další okolnosti jako by se proti nim spikly. Druhou noc výstupu mi praskla nafukovací karimatka, takže jsem musel spát na zemi, trpce se usmívá při vzpomínce na obtížné noční podmínky Roman. Vysekat se ze všech průšvihů nám ale pomohl talisman, ztracená podkova muly, kterou jsem našel během přesunu do Plaza Argentina, směje se. Náročný byl i sestup, kdy kvůli časové ztrátě na začátku výpravy museli spěchat dolů. úspěšné zdolání vrcholu Roman oslavil pořádným steakem. Na rozloučenou se zákeřnou Aconcagou jsem si dal v Puente del Inca pořádný půlkilový steak, který vyšel na necelých osmdesát korun, rozjasní Romanovi pohled příjemná vzpomínka na vyhlášenou argentinskou delikatesu. Expedice splnila svůj účel a prověřila připravenost na vrchol letošní sezóny, jímž bude podzimní pokus o zdolání osmitisícovky Dhaulagiri (8.167m) v Nepálu.