Nepatřím k těm, kteří jsou většinou nespokojení. Snažím se vytěžit z každé událostí nějaký přínos něco dobrého a obohacujícího.

Tak i z té podzimní dopravní kalamity a současné zimní. Potkal jsem jednoho kamaráda, řidiče z povolání. Povídali jsme si o Kunčině a slavné Kalvárii před farním kostelem. Znal ji, ačkoli jinak Třebovou míjí stokilometrovou rychlostí. Je vidět, jak jsou objížďky někdy užitečné. Nabízí řidičům, aby se dostali do míst, kde jinde pouze projedou.

A sníh, hory sněhu na našich ulicích? Také jsem se sklouznul jak po nohou, tak v autě. Také jsem litoval staré sousedy, pro které byly cesty životu nebezpečné. Ale podobně jako u té dopravní kalamity i tato přibrzdila mé kroky. Najednou jsem mohl obdivovat ty bílé čepice na střechách nebo skleněné rampouchy visící z okapů (a samozřejmě odvahu hasičů při jejich odstraňování). Nesmím zapomenout ani na děti. Z okna fary občas pozoruji jejich radost ze sáňkování. Taky jsem byl malý a jejich radost – tedy hojnost sněhu – jim ze srdce přeji.

Karel Čapek v jedné ze svých povídek o sněhu říká, že „padá ticho“. A skutečně. Slovem vás o tom nebudu přesvědčovat, stačí si vyjít na procházku.

Petr Šabaka, vojenský kaplan