Vždyť kdo jiný by se mohl pochlubit dvěma tituly mistrů ČR žáků (Nikola Pařilová a Vojtěch Šteffek), primátem na finále MČR v atletickém čtyřboji žáků či druhým místem na celostátním finále Poháru rozhlasu mladších žákyň? O řadě dalších úspěchů na republice a kraji ani nemluvě. Není tedy divu, že trenérka MILOSLAVA NOVÁKOVÁ nechyběla mezi triem vyhodnocených v této kategorii.

Kde se vlastně v Moravské Třebové vzalo v loňském roce tolik vynikajících lehkoatletických talentů, že si začali přivážet domů cenné kovy i z republikových šampionátů?

Je to věc, která byla svým způsobem mým snem. Učím tělesnou výchovu na základní škole a měla jsem takovou představu, že když začnu děti vychovávat už od první třídy, bude dostatek času, aby získávaly správné technické základy a abychom mohli dělat výkonnostní atletiku. V tom vidím ten základ úspěchu.

Faktorů, které přispěly k vašim velkým úspěchům, jistě byla celá řada. Které osobně pokládáte za klíčové?

Sešla se spousta pozitivních věcí, a to především dobrá třídní učitelka a tedy dostatek hodin tělocviku. Dále nezbytná podpora rodičů, kteří nenechali děti přejít do jiného sportovního oddílu, když se jim zrovna nedařilo. Vydržely u toho hlavně holky, je jich dvanáct, které dlouho procházely všeobecnou sportovní i atletickou přípravou. Já jsem čekala, že výsledky se dostaví v šesté či sedmé třídě, ono to přišlo daleko dříve. Dá se říci, že jsme si vlastně nahradili sportovní třídu, kterou nemáme šanci získat.

Kdy jste si uvědomila, že perspektiva některých vašich svěřenců přerůstá místní či krajské horizonty?

Já jsem takhle neuvažovala. Když jsem v roce 1974 psala diplomovou práci, byli kluci z Moravské Třebové absolutními vítězi Poháru rozhlasu. A vyhrát tuto soutěž, to je pro mě jako pro učitelku olympijská medaile. Uplynulo 34 let, loni jsme s děvčaty skončily druhé o šest bodů, což je v přepočtu šest setin na šedesátce. Chci tím říci, že jsem to určitě nesměřovala k individuálním výkonům. Pořád ve mě převládá učitelka, chtěla bych, aby dokončily školu, přešly na střední, zvolily si povolání a pokud k tomu vydrží sportovat na dobré úrovní, bude to pro mne maximum. Nemám hlavní cíl, aby moji svěřenci vyhrávali v žákovském věku, ráda bych, aby vydrželi do dospělosti.

Říkala jste, že se vám „povedly“ hlavně dívky, ale i hoši se vytáhli stříbrem v atletickém čtyřboji v rámci celé České republiky…

To jsou kluci, u kterých je navíc kombinace fotbal – hokej. Těžila jsem tedy i z práce jejich klubových trenérů. Vytvořila se výborná parta, která nebyla líná. V předchozím roce skončili na republice dvanáctí, moc se jim to líbilo a řekli si, že by chtěli mít medaili. Že se to povede, v to jsem ani nedoufala, ale sešla se řada šťastných okolností.

Individuálně se vloni nejvíce prosadila výškařka Nikola Pařilová, mimo jiné novopečená nejlepší sportovkyně okresu v kategorii žactva. Jak vidíte její atletickou budoucnost?

Co se týká Nikoly, chtěla jsem, aby do žákovského věku zůstala u nás. S tím, že jí dáme veškerý servis, aby se mohla účastnit mistrovství republiky, ale aby nependlovala mezi družstvy dospělých. Ráda bych, aby pak svoji kariéru rozvíjela pod kvalitním trenérským vedením, jaké je například v Olomouci, ale zádrhel je, že po základní škole nechce odejít ze Třebové, chtěla by na vojenskou školu a tam je těch povinností přece jenom víc. Je ale ještě rok čas.

Druhým šampiónem ČR v barvách AK Moravská Třebová je oštěpař Vojtěch Šteffek. Jak jste objevila jeho?

To je talent z Vranové Lhoty, kterého jsem si všimla v rámci Poháru rozhlasu a čtyřboje. Chodil do školy do Trnávky a házel míčkem 70 metrů, takže jsem ho oslovila, jestli by za nás nechtěl závodit. Půjčil si ode mě oštěp a byl schopen házet prakticky pouze rukou, s minimální technikou. Je to kluk, který se už spojil se zmíněnou Olomoucí, chce s nimi spolupracovat a má velmi dobré předpoklady.

Jak to vypadá s atletickým podhoubím ve Třebové, je naděje na zopakování podobných výsledků?

Pokračujeme dál v daném systému. V minulých dnech proběhl zápis děti do první třídy, ty prošly testy, snad se nám podaří dostat je znovu do jedné třídy. Problém je v tom, že v okamžiku, kdy atletika bolí, tak rodiče někdy uhnou a pošlou ho raději jinam, ale v tréninku máme z každého ročníku dvacet třicet dětí. Radek Halva, Svitavský deník